Dva různé světy se setkávají v „Pulsu“, nezvykle kratším románu Stephena Kinga, spatřivším světlo světa v roce 2006 v ovzduší stále se zrychlujícího technologického pokroku. Prvním z nich, zastupujícím svět všeho nového, je fenomén mobilních telefonů, jenž už delší dobu přímo volal po nějaké pořádném hororovém nebo přinejmenším thrillerovém zpracování, a druhým, tím, z nějž dýchá čas staré dobré nostalgie, je pak svět zombie, neúnavných a nezničitelných průvodců světem uměle vyvolávaného lidského strachu. S citem pro věc sobě vlastním zkřížil King tahle dvě témata a výsledkem je tradičně dobré čtení, které protentokráte spíše rezignuje na detailní psychologický rozbor hlavních hrdinů a naopak si zejména pohrává s vykreslováním bezútěšné situace světa po „katastrofě“ a zobrazuje do nejmenšího detailu další (a nutno poznamenat, že poměrně přesvědčivou) apokalyptickou vizi.

Základní schéma „Pulsu“ je v tomto směru poměrně jednoduché. Píše se 1. říjen blíže neurčeného roku žhavé současnosti, a zhruba v 15.03 hodin se to stane. Sítěmi provozovatelů mobilních operátorů se začne šířit jakýsi neznámý jev (o kterém se později začne mluvit jako právě o Pulsu) a každý, kdo od této chvíle přiloží ucho k reproduktoru svého mobilního telefonu, se, lidově řečeno, zblázní. Týká se to pravděpodobně celého světa, i když to se s určitostí nedozvíme, neboť autor nás tradičně zasvěcuje jen do dění ve své americké domovině, konkrétně pak v New Hampshire, v Maine a úplně ze všeho nejdřív v Bostonu. Zde totiž hlavní hrdina Clayton Riddell právě dostal svůj první kontrakt na autorský komiksový seriál, a protože nevlastní mobil, spěchá tuhle šťastnou novinu oznámit své manželce a malému synovi osobně. To ho samozřejmě vzápětí zachrání a on s pusou otevřenou dokořán jen bezmocně sleduje všechno to, co se odehrává okolo něj. Šílení lidé s šílenými výrazy v očích bezmyšlenkovitě napadají a zabíjí další lidi, lhostejno, zda stejně šílené či normální, auta hromadně bourají a ucpávají široké hlavní městské třídy a do toho se ozývá jeden ohlušující výbuch za druhým. Clayton má  samozřejmě co dělat, aby překonal prvotní nápor paniky a strachu, ale když se mu to podaří, uchyluje se spolu s několika dalšími šťastlivci, kteří v rozhodující moment nebyli „na mobilu“, do relativního bezpečí. Zde potom vymyslí jakýsi plán, jak přežít v pro ně zcela nové a nečekané situaci, a vyrazí na cestu, na níž snad jednou zjistí, co se vlastně stalo, jak se s tím vyrovnat a co udělat pro to, aby lidstvo v původním smyslu tohoto slova mělo ještě nějakou budoucnost.

Na té cestě napříč vzhůru nohama převrácenou krajinou, zpustošenou, odlidštěnou a náhle tak strašně osamělou, je ovšem nečeká nic veselého, to snad ani nemusím doplňovat. Naopak, na každém kroku je doprovází naprostá beznaděj, temná a chladná jak dotyk skličující deprese, násobená strachem z tisíců nově zrozených skorozombie okolo nich. Ti se totiž neprofilují v duchu obyčejných zombie, tupě se šoupajících za lidským masem a mozky, nýbrž jaksi záhadně organizovaných člověčích karikatur, vykazujících známky nově nabývané zvrácené formy vědění a myšlení. V tomto okamžiku se King jednoznačně odchyluje od prapůvodní předlohy nemrtvých a vytváří z nich vlastně úplně nový druh monster, jdoucích po krku lidskému pokolení. A když se dostane i k promítnutí základních charakteristik „telefoňáků“ v konkrétní postavu (např. v jakémsi veliteli, přezdívaném „Otrhanec“, který mi nevím proč neustále připomínal jednoho z šéfů lidí modlících se k atomové bombě z druhého pokračování filmové „Planety opic“), dá se říct, že dojem z jím představovaného nelidsky technického zla, převtěleného do lidské schránky, je definitivní.

Čtenáři, nevratně vtaženému do děje (mimo výše zmíněné i díky mistrně a poměrně realisticky popsanému chování „normálních“ lidí v nenormálních podmínkách), tak zbude jen jeden jediný záblesk naděje, a sice nezvykle otevřený konec, který už ovšem na síle a vyznění celého příběhu mnoho nezmění. Koneckonců, Stephen King tu není od toho, aby nás rozveselil, a podle toho se zařídil i v řádcích „Pulsu“.